Výhodou cestování v karavanu je, že máte kuchyňku, sprchu a záchod. Záchod mi vždycky připadal, jako ta nejméně podstatná věc, čůrat se dá přece všude, ale už jsem to přehodnotila.

Bolesti podbřišku začaly po revizi přibližně za 24 hodin. Nejdřív slabě, byl to Štědrý den a s analgetiky docela snesitelný. V noci už začalo přituhovat a od rána jsem se svíjela v konstantní křeči, kdy ze mě vycházely kusy sliznice, až jsem se bála, že regulérně umírám (první revize – chápete).

Můj milej ale zatvrzele balil auto, vždycky když jsem začala vypadat, že dejchám, mi položil nějakej šetrnej dotaz ohledně utěrek, granulí pro psa nebo zmizelých čelovek, a když jsem se začala ve všem tom shonu vlivem stupňující se bolesti tvářit fakt zoufale, pustil mi Zlatovlásku, ať přijdu na jiný myšlenky.

Přece jen je pětadvacátého, tak ať si tu atmosféru, ještě než vyrazíme za polární kruh, pořádně užijem.

Ve mně se to bilo. Na jednu stranu jsem strašně chtěla zůstat schoulená v jedné pozici s ohřívací lahví v jedné a s koktejlem z algifenu v druhé ruce a nevědět o světě, na druhou stranu jsem věděla, že nám za bezmála 24 hodin jede trajekt a když to zvládnu, budu za pár hodin v místech ticha a klidu, na mrazivém severu, kde budu tři týdny jen já a on a všechno bude lepší.

Teda, tak jsem si to představovala.

Nápadu, že půjdeme ještě před odjezdem pozdravit jeho rodiče, jsem nevěnovala sebemenší pozornost, byla jsem zombie, co v duchu jenom pořád počítá, kdy že si může bezpečně polknout další pilulku… nic jinýho mě nezajímalo. Takže i setkání s bližními jsme na Boží hod zvládli a pak jsme vyrazili.

Statečně jsem se vysoukala na sedadlo spolujezdce, abych záhy zjistila, že první část cesty pravděpodobně strávím na záchodě, což byly, než jsme najeli na zbrusu novou polskou dálnici směr přístav, vskutku galeje.

Zapíchnout na spaní jsme to museli hned kousek za hranicemi, nedovedla jsem si představit, že bychom pokračovali dál. Za prvé jsem se bála, že umřu (vykrvácím), za druhé se mi v poloze skrčence na záchodě odkrvovaly nohy. Nadopovala jsem se dle rad propouštěcí sestry ve špitálu a doufala, že ráno bude líp.

Postel v obytňáku je víc než pohodlná, spalo se dobře, a ráno mi navíc odpověděla většina mých medicínsky zběhlých přátel v zahraničí, jak a kde hledat v případě zhoršujícího se stavu pomoc, což mě dost uklidnilo. A navíc jsem zjistila, že už můžu normálně sedět. V předklonu jsem se sice pohybovala ještě přibližně dva dny, ale to už byla vlastně výhra. Krvácení ustalo, takže výlet na svatého Štěpána, pomalu, hodně pomalu, ale přece jen začal.

Dodnes nevím, kde můj milej vzal všechno to sebevědomí a jistotu na výlet v takovém stavu vyrazit, dodnes se trochu bojím, že to nebylo tím, že by byl tak statečnej, ale spíš se mu to zdálo jako to nejlepší, co v takové chvíli můžeme udělat.

A asi měl pravdu. Ve výsledku jsem totiž ráda, že jsem se po třech dnech iracionálního strachu o život, lavoru algifenu a mnoha serpentinách na záchodě v obytňáku, jednou ráno probudila přímo u moře. 

Byl to očistec a po něm přišel klid, klid po kterém následoval skoro ráj. To jsem ale dopředu nemohla tušit.

Nikomu takovej brutál nedoporučuju, ale co mě nezabilo, mě nutně muselo poslat někam dál.

A poslalo.