Pamatuju si velikánský, silný dioptrický brýle a za nima vlídné oči. Bylo pozdě odpoledne, když jsme se loučily, a ony se místo pozdravu do mě pevně zapíchly pohledem: „Vy za to nemůžete, nemohla jste nic udělat jinak.“ 

Já vím, unaveně kývu hlavou a pomalu si vybavuju uplynulé dny a týdny, až po dnešní ráno.

Seděla jsem v kuchyni u stolu a čekala. Čekala, až bude líp. Až se něco stane. A nebo nestane. A doufala, že silou vůle všechno zvrátím, že v sobě přece ten hrášek, to zrnko, zárodek, prostě to maličké nic, které jsem si pro sebe pojmenovala po jednom známém astronautovi, že ho v sobě přece musím udržet.

Jenže „tělo nemusí nic, ono si poradí“. To mi z včerejší návštěvy pohotovosti utkvělo v hlavě.

Nejdřív jsem začala krvácet, to už nebyla šmouha, ale regulérní proud krve jako při menstruaci. Po dvou hodinách začaly bolesti podobné kontrakcím. Teda, tak nějak si kontrakce představuju. Urputná, stupňující se bolest v pravidelných intervalech, která jakoby „pumpuje“ všechno z těla ven.

Když už to nešlo vydržet v sedě ani vleže, vlezla jsem si do sprchy, pustila proud horké vody.

Po necelé hodině jsem začala mít trochu strach. Že je možná té krve už moc, že je možná ta bolest neúměrná… neměla jsem s čím srovnávat. Konečně jsem zavolala svýmu milýmu, s vypětím vší vůle jsem se oblékla, on dorazil, rovnou mi pomohl do auta a vyrazili jsme směr pohotovost. Jízda to byla naprosto šílená, každej otřes, každej semafor nebo mírný zabrždění bylo peklo, na který se nezapomíná.

Uvnitř jsem se cítila podivně klidná. Žádná hysterie, žádné slzy, ani vztek. Nic.

V nemocnici mě uvítala jiná sestra, ještě o něco přísnější, strožejší a unavenější. Když jsem ale otevřela pusu, abych jí vysvětlila, co se děje, a vzápětí jsem se skroutila na sedačku v čekárně pod náporem bolesti, bylo jí celkem jasné, o co jde. Zavolala lékaře a ukázala mi, kde je toaleta, kam jsem se s úprkem hnala ve snaze zachránit kalhoty před dalším proudem krve.

Právě tam, na tmavý chodbě a maličkatém záchodě pro návštěvníky pohotovosti ze mě přímo do mých dlaní to zrnko budoucího astronauta schované ve slizovitém váčku vyklouzlo. A rázem bylo po bolesti. Nedalo se to zastavit. Bylo to něco, co se dělo úplně beze mě.

Následná prohlídka pak proběhla vlastně hladce. Lékařovy silné brýle schovávaly laskavé oči. 

Věcně a přitom empaticky mě, velké brýle i sestra, uklidňovali, že nemusím mít strach, že jim zašpiním ordinaci, že jsme přeci na gynekologii, že se nemám obávat krve ani bolesti, ačkoli po obojím už jako mávnutím kouzelného proutku nebylo ani památky.

Přesto jsem se začala nekontrolovatelně třást, začala mi být strašná zima. Jektaly mi zuby. 

Brýle se mě ale naštěstí na nic neptaly, klidným polohlasem vysvětlovaly všechny úkony, které provádí, pak zapsaly to nejnutnější, poskytly lék na stažení dělohy a něco proti bolesti.

„Vy za to nemůžete, nemohla jste nic udělat jinak.“

Zaplavil mě vděk. Hned v tu chvíli, i potom a vděčná jsem i teď. Ikdyž racionálně sama vím, že je to pravda, a ještě mnohokrát jsem tu větu potom slyšela, tehdy, v té ordinaci, za silnými dioptrickými skly nebyl hraný soucit nebo nacvičená fráze, ale pochopení. Pochopení pro nezvratnost toho, co se stalo a i pro hluboký smutek, který to přineslo.

Silným brýlím i sestře taky vděčím za to, že mě nechali v klidu odejít domů. Ujistili mě, že to nejnutnější už proběhlo, že žádná další revize dělohy není nutná a že kdyby se cokoli dělo, mohu kdykoli znovu přijet. Dneska v noci slouží oni a postarají se o mě.

Mohla jsem se tak svobodně vypotácet ven z budovy a schovat se s pláčem v náručí svýho milýho. Cítila jsem zmatek, vztek a taky něco naprosto nepatřičného, ale plně přítomného. Ohromnou úlevu. Polekalo mě to.