Rána jsou nejhorší. Ta blažená vteřina, když se probudím a nevím nic, a ty odporné vteřiny které následují, když si na všechno vzpomenu a dojde mi, že se mi to nezdálo.

Okej, hlava bolí jako střep, což mi dává vzpomenout i na červené víno, které po bezmála tříměsíčním těhotenském půstu slušně dávalo, přesně, jak jsem potřebovala.

Mise očividně splněna, dobře mi není ještě ani o den později, kdy mě zřízenec na zeleném lůžku veze dlouhými chodbami se světle zelenými stropy na sál.

Třesu se. Třesu se děsně, nedá se to ovládnout.

„To je strach nebo vám je zima?“ nakloní se nade mě další pár lehce pobavenejch očí.

„Asi obojí, že jo, já vás trochu zahřeju,“ zazpívají v podivně posměšném tónu oči, natahují průzračnou látku do kanyly a pokračují.

„No to jste si vybrala datum…!“

V tu chvíli jako by do mě uhodil blesk. Co to je za vola? To si ze mě utahuje? Ten člověk se snad nepodíval do karty! 

Začnu se lehce bahnit v návalu sebelítosti, ale oči mě nenechají.

„Vy jste umělkyně?“ Aha do karty se dívaly.

„A co umíte?“

Jestli něco miluju, tak tenhle rádoby joke, tenhle vtípek, kterej nikdy, nikdy, za žádnejch okolností není vtipnej, ale v předsálí operačního sálu je ten level trapnosti ještě vejš.

Co jako? Ležím nahatá pod zeleným papírem na studeném lůžku s vlasy v síťce, klepu se, zimou nebo strachem (asi obojím), kanyla nad zápěstím štípe a slibované teplo se rozlívá někde daleko ve šťastných domácnostech, rozhodně ne po mém těle.

Nic, neumím nic.

Můj proslulej zabijáckej pohled a zaryté mlčení tok mých myšlenek zřejmě prozradí, protože oči zklamaně zvážní.

„Tak já už vás uspím, ať to máte brzo za sebou, jo?“ 

Pod kanylou v celé ruce i po těle se mi začne rozlívat kýžené teplo.

Jestli tohle je poslední chlap, kterýho v životě uvidím, tak jsem fakt smolař, stihne mě ještě napadnout. A pak už mě zavalí bílá, neprostupná tma.