Trochu poprchávalo, přesto jsme prošli celé městečko, zastavili se u starého kostela a pokračovali jsme pořád vzhůru do lesa a dál. Šli jsme pomalu, ale byla jsem spíš opatrná, než že bych nebyla fit.

Říkala jsem si, že tři dny od samovolného potratu si nemůžu zas tak moc vyskakovat, ale překvapilo mě, že by to vlastně šlo. Asi bych nebyla zrovna šampionkou ve skoku na trampolíně, ani maraton bych teď asi nedala (kterej jindy pochopitelně běhám obden), ale už jen samotnej fakt, že se jenom nesunu (jak tomu bylo po revizi), ale opravdu jdu a nejsem u toho v předklonu, byl fakt povzbudivej.

Kolem tváří mi proudil blahodárnej, chladnej vzduch, dobře se dýchalo a nic mě nebolelo.

Cítila jsem se trochu provinile, že jsem tak fit. Trochu se zdálo, že se vůbec nic nestalo, ale to přece není pravda.

Došlo přece ke spojení vajíčka a spermie, které ve mně rostlo, sílilo, a byť velikosti máku a pak hrášku a fazole, viděla jsem jeho srdce, jak tluče. Stalo se toho strašně moc!

V pravidelných intervalech se na mě valily vlny vzteku, lítosti a apatie. Snažila jsem se to zvládat, urputně se rozhlížela do krajiny a masírovala mozek tou krásou všude kolem.

Pomáhalo to jenom trochu.

Když jsem vyšla z pohotovosti a rozbrečela se, krom jinýho jsem cítila i hroznou úlevu.

Lekla jsem se toho pocitu, připadal mi nepatřičný, nečekaný, neměl v té škále bolesti, kterou jsem v té chvíli chtěla cítit, co dělat. Ale byl tam.

Postupně, během dalších dní, jsem se odhodlala si úlevu připustit a zamyslet se nad tím, co vlastně znamená. Proč se teď, budu-li k sobě fakt upřímná, cítím líp, než před pár dny, kdy jsem pořád ještě byla těhotná a měla naději, že za pár měsíců budu máma?

Došlo mi, že je to proto, že už nemám strach. Strach, že o to miminko přijdu. Celé moje druhé, nepodařené těhotenství bylo ve znamení strachu. I když jsem se mu bránila, co to šlo. Bála jsem se o zárodek. Bála jsem se těšit. Bála jsem se o blízké, že je zklamu, bála jsem se o sebe, že zklamu sebe samu. Bála jsem se, že se to stane zas. Snažila jsem se s tím pracovat, což se mi někdy víc a někdy míň dařilo, ale ve chvíli, kdy se objevila šmouha, všechna práce šla stranou.

Bála jsem se tak strašně, jako nikdy v životě. Ty dny, strávené se stále se zvětšující šmouhou, byly nezapomenutelné. A když se ukázalo, že astronaut pro tentokrát letí jinam, vzal si všechen můj strach s sebou, stejně jako většinu fyzické bolesti, která jeho odchod provázela.

Takže už vím, co opravdicky znamená slovní spojení sladká nevědomost. Kdyby člověk nevěděl, kdyby neznal všechna ta rizika, kdyby si nepředstavoval všechny ty scénáře, tahal by s sebou místo pytle plnýho strachu krosnu narvanou nadějí?

Byla by spontánní, bezelstná, věrná a nekončící?

Mezi slzami těch několika dní bezprostředně po ztrátě si nejsem jistá. Připadá mi, že člověk i bez vědomí přesných fakt a zkušeností druhých má něco jako „šestej smysl“ a ten by mi, obávám se, stejně prozradil, že něco není v pořádku. A ani naděje není slepá a hluchá.

Ale zas nikdy neumírá, opakuju si pořád dokola.