Ten den jsem musela vstávat brzo. Čekal mě pracovní přejezd po rozžhavené dálnici a celá pracovní neděle. Normálně bych se těšila. Jak malá. Ale tohle ráno jsem necítila nic. Probudila jsem se a necejtila vůbec nic. Jenom strašnou únavu. To znám, z toho nebudu dělat vědu, poručila jsem si klasicky a vyrazila na cestu. Poprvé jsem se rozbrečela asi na třicátém kilometru. To ještě šlo, vytáhla jsem kapesník, vynadala si do hysterek a jela dál. Od padesátého už to nešlo. Řvala jsem jak želva a nešlo to zastavit. Necítila jsem nic, jen hroznou tíhu na prsou. Zastavila jsem na odpočívadle a brečela a brečela, vůbec to nešlo zastavit. 

Bylo to pátý týden po druhém potratu. Do té doby nic. Do té doby velkej pláč bezprostředně po tom a pak už jenom divný, placatý prázdno.

A po pěti týdnech totální hysťák na dálnici. Když jsem se trochu uklidnila, zajela jsem na benzínku, omyla si zatraceně opuchlej obličej a neděli pak zvládla bez větších potíží.

Myslela jsem, že to bylo všechno. Že jsem si potřebovala „pobrečet“. No, asi potřebovala, akorát jsem netušila, že se tahle potřeba, která nejde popsat nijak jinak, než že se to přivalí jak tsunami a nejde než to přežít, bude opakovat.

A stupňovat.

Zpětně viděno, dalo se to čekat. Šestinedělí po prvním zamlklém těhotenství a následné revizi jsem „stáhla“ na 14 dní, o šest měsíců později, kdy jsem samovolně potratila v 11. týdnu, jsem šestinedělí „zmákla“ za čtyři dny.

Tělo se cítilo dobře, tak honem něco dělat, ať se hlava nežere, říkala jsem si. Zavalila jsem se prací a záchvaty pláče se postupně nabalovaly. Od zážitku na dálnici se mi pravidelně vracely za volant (hodně nepraktická záležitost), ale to jsem ještě uměla uhrát. Většinou jezdím sama (za normálních okolností beru auto jako relax), takže pak se stačilo opláchnout, napít, uklidnit… Jenže zhruba od devátého týdne od druhého potratu jsem začala plakat samovolně kdekoli. Nešlo to zastavit, nešlo se tomu bránit a navíc se mi začaly třást ruce, takže jsem celkově začala vypadat dost zoufale.

Co je? Chodím na terapie, mluvím o věcech tak, jak jsou… nechápala jsem.

Brečela jsem, když jsem u snídaně zjistila, že mi shnil banán, co jsem si ho šetřila na ráno, brečela jsem, protože mi ujela tramvaj a nebo že mi můj kluk nezvedá telefon. 

A brečela jsem taky jen tak. 

Těsně před odjezdem na dlouho odsouvanou dovolenou jsem ještě stihla udělat ostudu na kamarádčině oslavě narozenin, kde jsem se opila a zběsile obtěžovala až do ranních hodin přítomné úvahami, které nevím o čem byly, ale rozhodně to byl trapas.

Asi nejzběsilejc to propuklo v letadle, ale to už bylo jasný, že to se mnou takzvaně „není dobrý“. Morální kocovina ze zkažené party, ze sebe samé, ze světa… plakala jsem tiše, můj kluk mě objímal, koukali jsme z okýnka na mraky a on, ve snaze mě utěšit, mi šeptal: „Vždyť jsme to všechno tak krásně zvládli.“ No, tak asi jak kdo.

Došlo mi, že já zatím evidentně nezvládla nic. Hlavně emočně jsem se zplacatila. Přede mnou by mohla štrádovat armáda štěňátek a mně by to bylo jedno.

Všechno mi začalo být fuk. Najednou jsem nevěděla, proč si mám ráno čistit zuby. Tohle už se nedalo nijak vydržet. Příšerně protivná sama sobě a světu jsem si uvědomila, že jsem se totálně složila. No, nějak se začít musí.