Je to jako mít volňásek na řetízkáč, s tím rozdílem, že z tohohle se nedá vystoupit. Točí se vydatně, už od rána. Cítím se už bezmála protřele, být těhotná podruhé (byť to poprvé bylo jen pár měsíců) má svoje výhody, že už vím, do čeho jdu. Aspoň rámcově. Prsa mě začnou bolet v podstatě okamžitě a snad hned od prvního dne je ze mě úplná spící panna. A tentokrát se tomu nebráním, nesnažím se to „nějak řešit“, nechávám to bejt, což v reálu znamená, že spím, kudy chodím. 

Upřímně, už od své první zkušenosti s těhotenstvím si nedovedu představit, že bych na to, že jsem těhotná, přišla překvapeně až po pár měsících. Moje tělo se během prvních týdnů hned nastartuje do režimu, který jsem do té doby neznala a rozhodně si toho nejde nevšimnout. Za všechno to shrnuje můj čich, který se zbystřil na úroveň šumavského rysa, což povyšuje například procházku městem na intenzivní zážitek v úplně nových konsekvencích.

Jediné, co zatím takhle z kraje nedovedu, je radovat se. Moc bych chtěla, ale zkušenosti z předchozího nezdaru mě drží zpátky a nedovolí si to štěstí pustit úplně k tělu.

I můj kluk je takovej opatrnej, dohodnem se, že doopravdicky o tom budem mluvit až po těch třech krizových měsících. Což teoreticky zní logicky, prakticky je to pro mě hrozně těžké, protože moje tělo si dělá, co chce. A hlava taky. 

Najednou si nemůžu a nechci naložit jako obvykle, moje pracovní nasazení se rozplývá v touze „jen tak sedět“ a nálada frčí jak na toboganu. Je to bláznivej koktejl všech pocitů na světě dohromady, nikdy by mě nenapadlo, že cestou na tramvaj prožiju jízdu od hysterie s hledáním roušky, záchvatu smíchu ze sebe samé, průtrži slziček, že pekařství je ještě zavřený, až ke katarzi z (ale fakt překrásně) rozkvetlých třešní na zastávce.

Do druhé kontroly se ještě jakž takž dá tvářit, že se nic neděje, aspoň navenek, ale když už to je potvrzené a jasné a doktorka mě znovu ujistí, že srdíčko plodu bije a silně (!), mám nutkání to vyřvat do světa. Radostí pochopitelně. Svoje patetické choutky zkrotím a jen si tak tichounce prozpěvuju a samozřejmě si (z pověrčivosti jen jedny) okamžitě koupím šaty, které by se mohly hodit i v době, až budu mít břicho… velké břicho, obrovité, najednou mám pocit, že jsem si nic v životě nepřála víc. 

Vůbec se nepoznávám, nikdy jsem tak silné pnutí k dítěti necítila, teď si připadám až lehce šíleně.

Ale krásně šíleně. V duchu mu začnu říkat jménem jednoho slavnýho astronauta, protože do vesmíru teď ve snech cestuju nejčastěji.

Mámě to neříct nevydržím, poznám jí na hlase, jakou má radost, ale krotí se. Taky ví, jak to minule dopadlo, snaží se být realistka. To já taky, ale jde mi to o poznání hůř. Usmívám se na všechno a všechny, abych se rázem mohla rozplakat nad perníkovým krtečkem ve výloze obchodu s pražskými suvenýry.

A dostávám olbřímí hlad. Je to trochu patovka, protože na řetízáku jsem nikdy hlad neměla a není snadný ho utišit, navíc, kdykoli se najím, začne se točit o poznání rychleji… vyřeší to banány, které vyhodnotím jako nejméně náročné na všechno (rozuměj, i když se řetízák roztočí moc) a jsem happy.

Jen to zatracený kafe mi teď voní na sto mil.

Zažívám krásný čas. Navzdory tomu, že je plný obav, zlých snů a trvale zvýšeného bušení srdce, je to čas, kdy mi svět zase začne hrát barvami. Je to trochu habaďůra, barvami hrál vždycky, ale mně najednou připadají sytější a jakoby víc.