Byl Štědrý den.

Pamatuju se, že ve společenské místnosti měli stromeček. Byl pěknej, takovej pravidelně vyzdobenej.

Necítila jsem nic. Žádnou fyzickou ani psychickou bolest. Seděla jsem oblečená s taškou u kolen a čekala na propouštěcí zprávu a jenom byla, prostě tak.

Na nemocničním parkovišti bylo překvapivě plno, ale i tak byl náš obytňák poznat z dálky, no jasně, už zítra vyrážíme na sever, za dobrodružstvím… musela jsem se pousmát. Můj milej mi koupil to největší kafe, co se dalo sehnat, a když jsem se nasoukala na sedadlo spolujezdce, okamžitě jsem se trochu pobrindala.

Smáli jsme se. Dneska první úsměv. První úsměv po tom, co už napořád budu někde v hlavě vědět, že ta malá fazole s náma na sever nepojede, že v mým břiše neporoste, že se prostě rozhodla s náma nebejt.

Je to zvláštní, jako bych racionálně přesně věděla, co prožívat a v jaké posloupnosti – ale emocionálně se to nedělo. 

Po pár zatáčkách jsem začala trochu fňukat, podbřišek se začal nebezpečně ozývat (analgetika očividně nejsou všemocná:-() a mně připadlo, že to moc „drncá“. Můj kluk mi něžně odvětil, že o to mám pěknější výhled, takhle z výšky, já první slzičky potichoučku spolykala pohledem z okýnka a za pár hodin jsme byli doma.

No doma…, u našich, kde byly nachystané Vánoce. Tátovi jsem je zkazila hned, co jsem ho chytla u dveří na zahradu. Měl ty veliký pantofle, do kterejch mi kdysi na jednom tajným domácím mejdanu zapadl utopenec a táta ho pak našel, což nešlo vysvětlit a celej mejdan se tak provařil.

Přišlo mi dost symbolický, že má na sobě zrovna tyhle.

Bylo by nefér mu nic neříct, jak vůči němu, tak vůči mně.

Očividně takovou zprávu vůbec nečekal, ale hlavně ho asi zaskočila moje otevřenost (bylo to nejvíc slov pohromadě, co jsme si za poslední dva roky vyměnili), ale objal mě tak silně, že jsem na chvilku opravdu uvěřila, že bude „všechno dobrý“.

Máma odolávala dýl, ale když jsem si šla na chvilku lehnout, protože bolest začala být dost intenzivní, vplížila se za mnou do pokoje, aby mě objala a dala mi pusu. Určitě mě nechtěla vyděsit, že se bude strachovat moc očividně. Ale já se cítila spíš ublíženě, že se mě neptá, jak se mám, jak se cítím a vůbec, takže jsem na její objetí čekala, jak na spásu.

U nás doma se o bolestech a strastech nikdy moc nemluvilo, a já najednou ucítila absolutní touhu to takzvaně prošťouchnout. Zaklepala jsem na dveře pokojíčku mýho nerdího bráchy a vyklopila mu to taky. 

Prostě jsem hrozně chtěla, aby byli všichni součástí mýho příběhu. Hrozně jsem chtěla, aby mi dali najevo, jak moc mě mají rádi. Že nejsem ve skutečnosti tak strašně sama, jak se cítím.

Brácha mě objal, a pak jsme si povídali, jako už dlouho ne.

Objektivně to byl jeden z nejhorších dní mýho života. Ale jsem fakt ráda, že jsem ho neprožila sama.

Vnitřně jsem dovolila všem těm, které miluju, aby u toho byli se mnou. Nebyla to racionální úvaha, byla to nutkavá vnitřní potřeba. 

Ježíšek mi přinesl bundu na lyže a knihu.

No ano, zítra vyrážíme na sever. Teda možná. Analgetika totiž nejsou všemocná.