Byla to taková šmouha, nic, co by mě normálně vyvedlo z míry. Klasicky jsem se oblíkla, spláchla a dělala sama před sebou „jakoby nic“, což mi vydrželo asi minutu. Pak se mi brutálně zatočila hlava, musela jsem se omluvit a na záchod vrátit.

Samozřejmě, že jsem ze všech možnejch diskuzí a článků věděla, že to v jedenáctém týdnu těhotenství není dobrý. Taky jsem věděla, že to nemusí nic znamenat, některé ženy krvácí celé těhotenství. Ale především mi bylo jasný, že (sakra) není důležitý, jak to měli ostatní, důležitý teď je, jak to mám já.

Nechápala jsem to. Cejtila jsem se (až na řetízkáč) skvěle. Pracovala jsem umírněně, chodila brzo spát a chvílemi si i dovolila maličko se těšit. A teď šmouha.

Dopotácela jsem se domů a šmouhu kontrolovala. Tvářila se osamoceně až do odpoledne, pak se začaly přidávat další. To už jsem s nervy nevydržela a zavolala své lékařce. Bohužel, na klinice, kam chodím, se (ostatně jako ve většině zdravotnických zařízení) nejdřív musíte proboxovat přes sestřičku.

To se mi nepodařilo, když jsem jí totiž překotně po telefonu vysvětlila, co mám za sebou a co se mi teď děje, oznámila mi nacvičeně soucitným hlasem, že k tomu doktorku nepotřebuji. Že mi nijak v téhle fázi nemohou pomoct, že musím zůstat v klidu a čekat, jak si tělo poradí samo.

Trochu mě zklamala, doufala jsem, že existuje nějaká „zásahovka“ pro těhotné, kterým to předtím nevyšlo. Nějaká, co nad nimi bdí a umí zařídit, aby protentokrát už všechno šlo hladce.

Po pár hodinách a stále se zvětšující šmouze jsem se rozhodla na „tělo, co si poradí samo“ nespoléhat a vyrazila na pohotovost.

Tahle sestřička si soucit evidetně nikdy netrénovala, takže rovnou přešla k věci. Že mi nemůžou nijak pomoct, že to musí příroda a že kdyby mě teď vzali na prohlídku, mohlo by se to celé ještě zhoršit.

Nevím, nakolik je to všechno pravda, každopádně já jí poděkovala, ten den se poprvé regulérně rozbrečela a snažila se rychle najít východ z obludária. Asi se v ní něco přeci jen hnulo, protože za mnou ještě volala, ať zkusím velkou dávku céčka, že to by mohlo pomoct.

Nu, co mi zbývalo. Tonoucí se stébla chytá. Nakoupila jsem céčko, všechno zrušila, odjela domů a v polštářích přemlouvala svýho malýho astronauta, ať se mnou zůstane na Zemi.

Vydržel to ještě dva dny.