Snažili jsme se to nijak neprožívat. Prostě zajdeme do specializovaného centra, kde nám osvětlí, proč se dva předchozí pokusy o rozšíření našeho genového fondu do širé společnosti nepovedly, a poradí nám, jak se příště zachovat, aby to vyšlo. Na tom jsme se shodli jednoznačně.

Odstup jsme si drželi hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním byl fakt, že není tak úplně snadné smířit se s realitou, že ve svých 36 míříte na kliniku, kde se řeší umělá otěhotnění, léčby neplodnosti a podobně, zkrátka člověk se tak nějak automaticky do téhle skupiny doposud nikdy nepočítal. A za druhé, věděla jsem, že se taky může stát, že nám neřeknou vůbec nic. Což z celkové perspektivy zní jako ta nejlepší zpráva, ale prizmatem ženy, co dvakrát potratila a doposud byla naprosto zdravá to nijak nemenší dlouhou frontu otazníků, které si za poslední dobu nastřádala. 

Takže mi přišlo snazší se na to neupínat. Žít to, jak to je, a počkat až na verdikt.

Od rána jsme měli nečekaně dobrou náladu. Jako by se člověk k něčemu nakopl, jako by vzal osud do svých rukou. Zní to strašně pateticky, ale já se tak fakt skoro cejtila, když jsme vcházeli do budovy nápadně připomínající bájné Bradavice.

Ukázalo se, že taková vyšetření v CARu, abyste se dobrali žádoucího (teda hlavně nějakého) resumé, jsou vlastně novodobá pevnost Boyard.

Jakmile se nám podaří splnit jeden úkol (nechám si nabrat krev, podstoupím vyšetření dělohy, atd.), musím počkat na jeho výsledek. A právě až s tím výsledkem se můžu odebrat do další místnosti, rozuměj, vyšetření.

Cestou čekají nástrahy, ne nepodobné pavoukům v lahvi, kleci s tygrama nebo bažinatému bazénu plnému havěti. 

Já osobně se nejvíc bála spermiogramu, vyšetření ohledně kvality spermií. Moc jsem nevěděla, jak partnerovi říct, že musí něco takového podstoupit.

Jenže bez spermiogramu nebude další ban, a když už se pouštíme na bitevní pole… Můj milej mě ale naprosto odzbrojil prohlášením, že se těší, že si to vždycky přál zkusit. A zněl tak věrohodně, že navzdory tomu, že jsem věděla, jakou obří dávku nadsázky právě investuje, musela jsem se jeho nadšení nepokrytě smát.

Na klinice samotné pak podle mě zlomil rekord v rychlosti na trase ordinace– vyšetřovna–ordinace, až se samotná lékařka neubránila úsměvu a já byla vděčná za roušky, které pokryly nejen smích od ucha k uchu nás všech, ale i mírnej ruměnec.

A jízda pevností pokračovala. Oba jsme souhlasně kývli na účast v průzkumu, který mapuje výskyt toxoplazmózy v populaci a následný vliv nemoci na případnou neplodnost. Dotazníky byly dlouhé a nesmírně zajímavé. Výbuchy smíchu na chodbách Bradavic v tomhle oddělení asi nezažívají často, ale chvílemi se nešlo ubránit, dotazník nápadně připomínal strukturou otázek i rozsahem témat partnerskou poradnu, a tak jsme naši účast ve výzkumu využili i k objevení nečekaných parametrů našeho vztahu.

Anonymně vyplněné jsme pak dotazníky odevzdali do ordinace a obdrželi jsme doporučení, že až budou výsledky ze všeho možného, můžeme se přemístit na imunologii a následně i na genetiku.

Ukázalo se, že závod to nebude sprinterský, ale spíš vytrvalostní, ale vyzbrojeni předsevzetím z úvodu úvahy jsme se tím nenechali zastrašit.

Výsledky budou až za pár měsíců.

Do té doby si aspoň trochu urovnám v hlavě, co se vlastně za poslední rok stalo a naberu síly. Nebyla to procházka růžovou zahradou, ale s tím se v pevnosti Boyard počítá, takže stále je šance uspět. A navíc v naší pomyslné věži nesedí otec Fura (teda doufám), což je taky dobrý.