Porovnat si v hlavě, co se doposud stalo, se ukázalo jako úkol, kterej není na jedno sobotní odpoledne.

Strategií „pracuj co nejvíc a když už nemůžeš, tak o to víc pracuj“, jsem sice docílila docela dobrejch zážitků a výkonů ve svém oboru, ale taky jsem se úplně odrovnala. Tělo začalo od nedostatku spánku vypovídat službu, blízké jsem vídala jen na displeji telefonu, a to nemluvím o bytě, kde jsem se v uličkách mezi haldou vyžehleného/nevyžehleného prádla, knihami, co zrovna nutně čtu, a papíry s poznámkami začala bezmála bát jít v noci na záchod.

Na svoji obhajobu ale musím podotknout, že to nebylo úplně řízené vytížení. Vinou pandemie se všechno posunulo/přesunulo/odložilo a tím pádem, když začalo být možné zase trochu víc dejchat, všechno se začalo odehrávat zároveň.

Věděla jsem, že to nastane, a taky už jsem dávno věděla, že to chci jinak. A tak jsem sveřepě po celou dobu sprintu odmítala další a další pracovní závazky s tím, že si prostě v následujících měsících trochu odpočinu.

A stalo se. Tempo se uklidnilo a já najednou zůstala doma. Ne úplně, ale pár volných odpolední v týdnu, nebo snad i sobota, to jsem neznala. Opatrně jsem našlapovala na hraně toho, co chci a o čem jsem přesvědčená, že bych měla chtít. 

Takže, co to v praxi znamená, „trochu odpočívat“.

Znamená to zkusit se vyspat, to jest spát víc, jak pět hodin denně, občas vstát i po osmé, občas zalehnout i před půlnocí. Pro mě to ovšem taky znamená nekonečný převalování, kompromisy mezi čvrtkou a půlkou prášku na spaní, handlem mezi druhou a třetí skleničkou červeného vína, znamená to závod s vlastní hlavou a nezastavitelným proudem myšlenek, kterej se jako naschvál spouští především v horizontální poloze.

Aha.

Znamená to kvalitně jíst. Ne odbýt se v pondělí rohlíkem se sýrem, v úterý v rychlosti zhltnout rohlík se sýrem a ve čtvrtek z údivem zjistit, že od pondělí tlačím už xtej rohlík se sýrem.

Ani moje super oblíbený banány nejsou samospásný. A chce to jíst v sedě, to asi především.

Aha.

Znamená to tisíce maličkostí, který jsem postupně začala s větším nebo menším úspěchem pozměňovat. Hlavně to teda znamená na sebe netlačit.

Aha.

Znamená to nepročítat pořád dokola ty černý kroniky. Stránky, kde maminky sdílej svoje ztráty od makových kuliček, přes fazole, až k opravdickému děťátku. 

Ze začátku mě to uklidňovalo, čtením těch příběhů jsem dolejvala pohár toho, „že se to už někomu někdy taky stalo“, ale pozdějc se pocit sdílení proměnil v čím dál větší zmar, že se to už nikdy nemůže povést.

A to se zase plížil zezadu z hlavy strach. Už jsem ho znala, důvěrně osahala, tak teď jen vymyslet, jak vystrčit nezvanou návštěvu dveřmi, aby nevlezla oknem zpátky.