Viděla jsem, jak jí lehce zamžikaly řasy a pohled trochu ztmavl. Nestihla jsem se nadechnout, ani připravit.

Prostě to na mě vybalila. „Aaaa, ale tomu plodu nebuší srdíčko, nevidím žádnou srdeční činnost.“

Soucitně na mě mrkla a doporučila slézt z gynekologické židle dolů.

Nevěděla jsem, co to znamená, po všech pozitivních kontrolách mě tohle ani ve snu nenapadlo.

To jako, že je konec, že miminko nebude, nebo, že budem oživovat, nebo teď taky umřu, nebo co?

Doktorka zarytě mlčela, asi soucitně, a já si říkala, jestli bych teď náhodou neměla brečet. 

Nechtělo se mi, ale mně se v tu chvíli nechtělo nic. Strašně jsem si přála ten okamžik zrušit. Prostě ho vymazat. Moment jsem se opájela představou, že slezu ze židle a budu dělat jako by nic, ale nevydrželo mi to dlouho.

Její krásný dlouhý řasy se znovu zachvěly, upřela na mě nebesky modré oči a prohlásila, že vypíše žádanku.

„A na co?“ vypadlo ze mě a popravdě mě dost zaskočilo, jak těžko se mi mluví.

„Musíte do nemocnice, na tohle jsme tady krátcí.“

Zase nekonečné ticho.

„A to je zamlklé těhotenství?“ vylovila jsem z paměti termín z těhotenských debat, který jsem si na internetu pochopitelně zakázala číst, ale zákaz úspěšně soustavně porušovala od první druhé čárky.

Kývla a následně mě ujistila, že to není moje vina (tak určitě) a v rychlosti vysvětlila, že mám dvě možnosti, jak situaci řešit. Že můžu přijmout tabletky a čekat, až se spustí potrat a nebo se nechat objednat na revizi dělohy, kdy plod vysají a všechno bude zase v pořádku (asi jak z čí perspektivy, napadlo mě, ale nebyla jsem v kondici jí kontrovat), každopádně musím v každém případě do nemocnice, kde si jednu z variant vyberu a bude.

Další dobrá zpráva je, že nemocnici si taky můžu vybrat, třeba kde to mám ráda (tak jasně, mám pár svých oblíbených špitálů) nebo kam to mám blízko.

Pak znovu soucitně mrkla, tentokrát na kalendář.

„Ježiš, od zítra jsou Vánoce, to bude asi na dýl, ale nebojte se, to zvládnete.“

A pak už složila ruce a upřela na mě modrý pohled, čímž mi jemně naznačila, že tohle bude všechno a navzdory tomu, že já zrovna začala mít hroznou chuť brečet, přikývla jsem, sbalila saky paky a vykráčela se slovy „děkuju“ a žádankou v ruce do čekárny.

Fakt jsem poděkovala?! Jo, poděkovala, je to absurdní, ale když je na mě někdo vlastně hodnej, neřve na mě a v pravděpodobně nejhorších chvílích mýho dosavadního života mi sděluje hnusný zprávy, poděkuju.

Protože to mohlo bejt ještě horší, no ne?

V tu chvíli jsem netušila, že mi neřekla zdaleka všechno, co bych měla vědět, ale nutno podotknout, že v tu chvíli jsem netušila vůbec nic.

Hlavou mi běželo, že je to fakt bizár, ale pak už začaly vážnější starosti.

Musela jsem vejít před budovu a už opravdicky brečíc sdělit svýmu milýmu, že nejen, že mimino není (teda je, ale mrtvý, u mě v břiše! A není to mimino, nýbrž plod), ale že musíme do nemocnice a do toho zejtra začínaj fuckin Vánoce, takže to takzvaně, bude asi na dýl.

Protože, mezi svátkama chce každej hibernovat a ne řešit hnusný věci.

Jenže, co když se staly?

Oba nás to napadlo ve stejný chvíli, zejtra začínaj Vánoce a dva dny nato odjíždíme na daleký sever na toužebně očekávaný prázdniny.

„To asi nikam nepojedem, co?“ Vypadne ze mě (už zase mluvím normálně, jenom se mi trochu hůř dejchá). Překvapeně po mě od volantu hodí pohledem. „Ne????“

V duchu se musím krutě usmát, co si jako myslel, teď budu přece strašně nemocná, přikurtují mě v nemocnici ke kanylám a výživě a budu truchlit, tak jak bysme mohli?!

„No, nevím“, zmůžu se na odpověď, on se zamyslí a pokračuje: „Tak počkáme, co ti v nemocnici řeknou, ale třeba to zvládnem, bylo by to fajn.“

Slovo FAJN mi v dané situaci přijde natolik zcestné, že se začnu hystericky smát. Následně taky křičet, ale naštěstí jedeme v autě, řídí on a s energií zenového mistra moje nářky pohlcuje až na první semafor, kde špatně odbočí, a sprška emocí se rozplyne v chladně racionální debatu, kam tedy vlastně míříme a kudy to bude.

Nakonec se domluvíme a v náladě opravdu málem předvánoční dorazíme na parkoviště nejmenovaného hospitalizačního kolosu, kde nás na příjmu uvítá kilometrová fronta pacientek s adekvátním počtem křičících potomků (nikdy jsem moc nepreferovala terapii šokem, ale co už) a značně znavená sestra, co slibuje, že zítra ráno mě určitě vezmou, a pak se uvidí.

„Co se uvidí“ se nechám překvapit na nějakej jinej „úraz“, tohle je na mě prostě moc. Ale je to můj milej, kdo zavelí, že „tady ne“ a jedeme hledat nějakej jinej špitál, kterej mám „ráda“.

Najdeme, a navzdory tomu, že mě taky odkáží na ranní ambulanci, poprvé ten den se mi trochu uleví.

A hned mě napadne, jak je super, že si vlastně večer můžu dát víno. Litr vína, hektolitr, cisternu! Vzápětí se mi ze mě samotné udělá špatně, ale na sebezpyt bude ještě spousta času, takže hlavně, že už aspoň rámcově zase začínám vědět, co se děje.

Zítra ráno jdu do nemocnice a všechno bude, ujišťuju se už doma a nechávám všechno odplavit vodopádem červeného do tupé nevědomosti horečnatého spánku.