Mám pocit, jako bych ten čas pro truchlení tak trochu prošvihla. Ze začátku aspoň kámošky s malejma dětma soucitně mrkly, když nebylo zbytí a přišly s nimi neplánovaně na náš domluvený sraz. Aspoň jemně tak naznačily, že na mě myslí, že jim není fuk moje ztráta, že chápou, že to není příjemný bejt v přítomnosti sotva narozenejch miminek, když moje vlastní se už dvakrát samovolně rozhodlo s námi nebejt.

Trvalo to ale mžik, jako by za týden, za dva, život běžel dál tím svým zběsilým tempem a všichni ukrutně rychle naskočili do modu, že je všechno ve starých kolejích. I já se snažila… jenže smutno mi bejt nepřestalo, ba naopak. 

Nejdřív mě chápaly, pak jsem se jim začala vyhejbat. Jednoduše jsem pochopila, že mi ty věčné řeči o kašičkách a speciálních odsávačkách, co nemordují prsa (jo, v jisté fázi života se tyhle věci fakt asi řeší soustavně), prostě ubližují. Jasně, že se umí bavit i o něčem jiném, matky totiž většinou svoje povinnosti a strasti vlastně –⁠ díky schopnosti multitaskingu –⁠ řeší za pochodu, jakoby mimochodem. Ale holce po dvou potratech, jakou jsem, prostě přijde to mimochodné utírání nosů, pohupování se v kolenou s nosítkem na břiše a nikdy nekončící kojení trochu bolavý. 

A tak jsem osaměla. Ne úplně, ale dost. Můj kluk žije v jiném městě než já, můžem si volat, ale klučičí telefonování má zvláštním řízením osudu úplně jiné parametry než telefonování holčičí, takže za právoplatnou konverzaci moc považovat nejde. Navíc sám zavalen prací a taky pocitem, že „všechno už je za námi a čeká nás jenom to dobrý“.

A kámošek bez dětí, nebo těch, které si i s malými dětmi dovedly zachovat svobodu (rozuměj, může jít se mnou na víno a není to ve dvě odpoledne na dětským hřišti), je na prstech jedné ruky.

Reálně to vlastně ani tolik nevadí, hodně pracuju a stejně nemám na žádné vysedávání čas, uklidňovala jsem se zpočátku. Jenže i když jsem se tvářila, jak jsem nad věcí, začalo mi být ukrutně smutno.

Ne po ničem ani nikom konkrétním, ale spíš tak existenčně.

Jakoby z podstaty. Uvnitř mě se otřásaly základy mého bytí, mých důvodů proč a pro koho jsem na světě, kdo mi naslouchá, komu naslouchám já, kým jsem vždycky chtěla být a kým ve skutečnosti jsem. 

Přistihla jsem se, že čas, byť z pracovního hlediska krásnej, vlastně jenom přežívám, jako by PAK mělo přijít to pravý, co si fakt užiju.

Jenže já nechci čekat na žádný pak, chci žít to TEĎ, plnohodnotně a vědomě, což mi došlo po několikaměsíčním soužení. S hlavou plnou myšlenek totiž nedovedu spát a unavená jsem ještě asi desetkrát citlivější než normálně, takže žádná hitparáda. 

Trochu si říkám, že mi ta dvojnásobná ztráta nejenže odhalila mou osobní touhu po dítěti (a její rozsah), o které jsem nevěděla, ale asi nastartovala i jakousi „krizi pětatřicátnice“, o níž jsem teda ani vědět nepotřebovala.

A tak jsem usoudila, že nastal čas opět se vrátit k terapiím, na které jsem nikdy úplně chodit nepřestala, ale jeden čas byla jejich frekvence mizivá.

A taky jsme se s mým klukem dohodli, že metoda pokus/omyl už proběhla a teď je na čase zkusit něco fundovanějšího. A přihlásili jsme se do CARu.

Centrum asistované reprodukce zní strašidelně, ale aspoň nám řeknou, zda jsme v pořádku a pro příště nemusíme mít strach (kterej stejně mít budem, ale co už). Tudy směřovala naše logika a začali jsme googlit.

Ikdyž najít takové centrum, které by nepatřilo v té době stávajícímu předsedovi vlády, chvíli zabralo, nakonec se přeci jen zadařilo a překvapilo mě, že i do státní instituce je objednávací lhůta příznivá.

A tak jsme se objednali.