Po návratu z dlouhého výletu, kde jsem po krátkém odpočinku nakonec i šlapala na pásech, bořila se v hlubokém sněhu a jediné, co trochu omezila, byly běžky, protože specifický pohyb při odrazu mi nedělal na podbřišek vůbec dobře, jsem absolvovala kontrolu u lékaře.

Ta, podle jeho slov, dopadla dobře. Revize se podařila, v děloze nic nezůstalo a dle doporučení, můžeme po třech měsících zase zkusit počít.

Na to kdy znovu, se (jak už jsem stihla pochopit) názory různí. Samotní doktoři, se kterými jsem mluvila, se neshodují v tom, kdy přesně je tělo zase ready. Snad tři měsíce od potratu jsou takový průsečík názorů. Já sama se rozhodla nechat to bejt a prostě počkat, až se budu fyzicky cítit líp, což tak asi na tři měsíce vyšlo.

Během nich jsem nehodlala nic nechat náhodě, nakoupila chlorellu (přibližně 30 tabletek zeleného sušeného slizu denně – hitparáda), podle rad z internetu taky všelék gynex a obrnila se dobrou náladou.

Ta mi vydržela přibližně 14 dní od návratu, zásoba zelených tabletek a kapek byla naštěstí na dýl.

Potichu a nepozorovaně se do mého života vloudil smutek. Už o Vánocích, krátce po revizi, jsem zažila záchvat prudkého žalu, kdy se mnou moje kamarádka sdílela bezprostřední intenzivní zážitky z porodu svého syna a já se bezmocně svíjela v karavanu v porevizních křečích. Oplakala jsem to a myslela jsem, že mám odbyto.

Haleluja, to jsem vůbec netušila, že to, co bude následovat, nebudou už žádné jednorázové záchvaty bolesti, žalu a pesimismu.

Dostavil se tichý, nikým a ničím nerušený smutek. Pomalu, postupně mě zahalil a obestoupil, jako když se zapnu do svýho mumie spacáku celá i s hlavou. Dýchat se v něm dá, ale je tam vedro, tma a hlavně, nikdo a nic dalšího se tam už nevejde.

Mohla jsem všechno, pít hektolitry červeného, tančit do rána, lyžovat, šlapat na pásech, dřít v posilovně, na józe, běhat v mrazu kilometry a potit se v sauně. Ale to všechno se začalo odehrávat jakoby za sklem. Jako by se mě to týkalo, ale ne úplně.

Přestala jsem se smát a začala se usmívat, pohodlněji jsem tak zvládala situace, kdy se ostatní lámali smíchy v pase a já cítila v krku knedlík a nutkavou potřebu někam utéct a prostě brečet.

Začala jsem se stranit lidí.

Probíhala kovidová pandemie, nebylo to tak těžké a navíc, zdálo se mi, že můj milej je šťastnější, když „nic neřešíme“, než když řešíme, tak mi hodně záleželo na tom, abychom „skoro“ nic neřešili.

To „skoro“ znamenalo situace, které jsem nemohla vydržet. Návštěvu u blízké kamarádky a jejího novorozence. Oběd u příbuzné ve vysokém stupni těhotenství. Party, kde budou všichni s miminy.

Sám velmi brzy rozklíčoval, že by mi to nemuselo být příjemné a postupně začal takovým setkáním dokonce z vlastní iniciativy předcházet, za což jsem mu vděčná.

Začala jsem sama sebe dojímat, jak dobře situaci zvládáme, a dlouho nechtěla slyšet hlásek v hlavě, kterej mi nejdřív šeptal a nakonec i hystericky kvílel, že musím otěhotnět znova, že takovouhle prohru přece nepřijmu.

Byl to vytrvalej, stupňující se tlak vzadu v hlavě a podařilo se mu mě ovládnout, nakonec jsem už v podstatě na nic jiného, než na další dítě, nemyslela.

Já, která se vždycky trochu posmívala všem těm výpočtům, postupům a technicismům ohledně početí, od „nohou nahoru“ až po vaginální teploměry, jsem se přistihla, jak si počítám dny, kdy má přijít ovulace. Nu a dopočítala jsem se.